2. Kapitola (SBV)
Kapitola 2
Druhý den bylo velké horko a já se rozhodla vzít si jen polotričko a kraťasy, protože mé tetování nebylo ještě moc vidět. Ráno do mě hned na školním dvoře vrazil nějaký kluk, ale nijak jsem si toho nevšímala, protože jsem se snažila být úplně v klidu. Ovšem to jsem netušila, že ten kluk je nový žák z naší třídy. Dozvěděla jsem se to hned první hodinu, kdy přišel pan ředitel, aby nám ho představil. „Dobrý den, posaďte se,“ řekl, když vešel do třídy. „Přišel jsem vám představit vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Mike Gray.“ Když jsem si ho pořádně prohlédla, zjistila jsem, že je docela pěkný. Měl krátké, černé vlasy a jantarové oči. „Mikeu sedni si třeba támhle dozadu k Rebece Pond,“ řekl pan ředitel. Samozřejmě, zase já. Když si Mike sedl vedle mě, ucítila jsem jeho jemnou vůni, která byla moc příjemná, voněl po borovici, naštěstí to nebyla těžká vůně, takže mě nepraštila do nosu. Sakra! On nebyl totiž jen krásný, byl přímo okouzlující. Jeho oči mě provrtávaly. Začala jsem se ošívat a rychle odvrátila pohled. Jen jsem zamumlala: „Ahoj“ Odpověď se ke mně nedostala, protože jsem nevnímala. Začalo mě totiž svrbět tetování. Ok, uklidni se, nechceš se přece tady proměnit, že ne? Tím si tedy opravdu pomůžu. Nádech a výdech, nádech, výdech. „Haló?? Vnímáš?“ Někdo mi začal máchat rukou před obličejem. „Co? Co jsi říkal?“ zeptala jsem se zmateně. „Ptal jsem se, jestli se nechystáš omdlít,“ zopakoval Mike. Nejsi daleko od pravdy. „Ne ne, jsem v pohodě,“ odpověděla jsem ne příliš přesvědčivě. Celý den už proběhl docela normálně. Při hodinách jsem jen párkrát prohodila s Mikem slovo, ale i tak jsem zjistila, že je mu osmnáct let, nemohl se totiž dva roky věnovat studiu.
Když jsem přišla domů, táta už na mě čekal. Jen povytáhl jedno obočí, zřejmě nad tím, jak jsem oblečená. Copak za to můžu, že je vedro? „Tak pojď,“ řekl jen a zamířil na zahradu. Půl hodiny jsme ještě cvičili, a pak táta řekl: „Tak a teď se půjdeme proběhnout do lesa, co ty na to?“ „Jasně,“ vykřikla jsem nadšeně. Konečně něco jiného, než věčné cvičení. „Dobře, tak Ti pomůžu, aby ses proměnila ve vlka, potom se proměním já a dáme si malé kolečko v lese tak, abychom se stihli vrátit na večeři,“ vysvětlil mi táta. „Dobře, ale jak to mám udělat, abych zůstala vlk?“ zeptala jsem se. „Nesmíš se uklidnit, později to budeš natolik ovládat, že stačí ovládat přeměnu pomocí mysli.“ odpověděl mi táta s úsměvem. To nebude vůbec těžké. Za chvíli, už ze mě byl vlk. Krásný rudý vlk s modrýma očima a bílým tetováním na krku. Srst mi jde k vlasům. Pomyslela jsem si a nevědomky se usmála. Potom se proměnil táta a já žasla, jak je krásný. Měl černou hlavu a hřbet, šedé břicho, krk a tlapy a na krku se ve světle sluce třpytilo bílé tetování. Táta se rozeběhl k lesu a já za ním. Bylo to nádherné, v lese bylo ticho a klid. Sem tam byla slyšet nějaká ta veverka, ale nikdy jsem ji nezahlédla. Zřejmě je můj sluch opravdu dobrý. Vonělo to tu to krásnou jemnou, lesní vůní a mě to připomnělo Mika. Rychle jsem tu myšlenku zaplašila. Ale ona stejně znovu přišla. Ty vlasy, ta postava, ale ty oči. Takové vlčí, řekla bych. Byla jsem z toho tak…. Rozrušená, že když jsme se zastavili u řeky, kde zapadalo slunce a náš odraz se vyjímal na hladině řeky, nevšímala jsem si té krásy. Mysl jsem měla otevřenou jen pro Mika. Táta se proměnil už zpátky, já jsem se měla také proměnit zpět, ale nechtěla jsem. Ve vlkovi to jsem já. Můžu se rozeběhnout proti větru, unášet se vůní lesa a jen… naslouchat. „Rebeco, okamžitě se proměň zpátky. San na nás nebude dlouho čekat.“ Mé matce, Sandře, říkal San. Takto jí říkával, když byly oba dva malí, přede mnou jí tak říká. Vždy když tuto přezdívku vysloví, je vidět že vzpomíná. Začínala jsem mít hlad, proto jsem se nakonec přeměnila zpět. Nejraději bych byla vlkem pořád.
